Nikdy neříkej nikdy...všechno je možný ;)

Georg dohazovač 2/3

6. června 2011 v 21:08 | Emiin |  Jednodílky

Czüs! Tady je druhej dílek ;) Jenom upozorňuji, že tento díl nebude moc vtipný :) Ale změna je život, no ne? Přeju hezký počtení...

Je druhý den. Po koncertě. Jedna hodina raní. Tourbus. Georg leží ve své posteli vedle Gustava, který za ním v noci
znovu přilezl s tím, že se bojí bouřek a přemýšlí nad tím, co se to včera vlastně stalo. Pamatuje si, že se chystal na dvojčata ušít boudu. Pak si pamatuje, že se mu to povedlo a pak okno. Nemá vůbec tušení, co se stalo pak. Probudil se až na druhej den na Gustavově gauči. Ale on přece nešel spát!!! Snažil se to celý den z něj vymlátit, ale Gustav mu jenom řekl, že neví, jak přesně to bylo, nebo o co přesně šlo.
Ještě než Gustav ulehl do jeho postele, se ho znovu zeptal, jak to vlastně bylo. Odpovědí mu bylo jenom hlasité zachrápání do ucha. Z přemýšlení se mu utvořila hluboká vráska na čele. Georg se zamračil a otočil se na Gustava.

Okamžitě se ale otočil zpět.

Gustav měl pusu otevřenou dokořán a veliká, obrovská slina se mu táhla až někam ke krku.

Georg si znechuceně odfrkl a podíval se na protější palandy. Bill spal jako neviňátko a Tom se i ve spánku tvářil jako ten největší machr, ale Georgovi z nějakého důvodu blikalo v hlavě slovíčko přetvářka. Něco v něm vzbuzovalo dojem, že je něco úplně jinak. Nebo bude?

**
flashback

Tom se začal usmívat a pak se otočil na Georga.
"Tohle si nechám." pošeptal mu a z kapsy vydělal papír s osudným číslem. Vítězoslavně se na Georga usmál a zavřel za nimi dveře. Okamžitě ucho přilepil na dveře a až zjistil, že Georg dávno odešel, otočil se na Billa a široce se usmál. Bill mu úsměv opětoval a na to se oba začali šíleně smát. Tom se odlepil ode dveří a přešel k Billově posteli.
"Tak to se povedlo!" prohlásil a natáhl k Billovi dlaň.
"Jo! To teda fakt!" přitakal Bill a plácl si s Tomem. Tom se posadil vedle něj na postel a hravě dloubnul do Billovy chlouby.

"Už by ses měl oblíct. Dál už nic nebude, to mi věř." zasmál se a Bill se k němu přidal. Nasadil si stáhnuté boxerky a rozplácl se na posteli.
"Za to přemlouvání to stálo. I když jsem se jednu chvilku pěkně styděl. A ten tvůj pohled. Dokonce i já bych ti uvěřil, kdybych nevěděl, že si to jenom hrál." dodal Bill s úsměvem a zavřel oči. Tom se na něj lítostivě usmál. On to ale nehrál.
Na začátku toho všeho vůbec nemyslel na to, jak by to mohlo vypadat. Vůbec nepřemýšlel nad tím, co by to s ním mohlo udělat. A pak, jak otevřel ty dveře a uviděl Billa s roztaženýma nohama a v jeho ruce svoje nádobíčko, nohy se mu začaly podlamovat a před očima černo. Sám se divil, že měl ještě tu sílu se otočit na Georga a vypustit z pusy nějakou poznámku na jeho účet. Kdyby jenom Bill věděl, jak moc mu ubližuje, když se tomu směje.

Ví, že Bill za to nemůže, protože nic neví. Každý normální člověk v jejich situaci by se tomu od srdce zasmál, ale on ne. Protože on to cítí úplně jinak. Tohle pro něj rozhodně sranda není. Je to spíš k pláči. Smutně se zadíval na to, teď už klidně oddechující stvoření vedle sebe a bříšky prstů jemně přejel po jeho hladké tváři. Zasmál se a zakroutil hlavou. Pomalu vstal a odkráčel ke dveřím. V nich se ještě na chvilku zastavil a přez rameno se podíval s úsměvem na Billa.
"Dobrou noc, lásko." zažbrblal potichoučku a pak jako vítr proklouzl dveřmi na chodbu hotelu a zaplul do svého pokoje.

konec flashbacku

**
Další den ráno.
Ač je to divné, Georg se vzbudil jako první.
Několikrát za sebou zamrkal a podíval se na budík. Nevěřícně vykulil oči, když zjistil, že je už jedna odpoledne. Na mysl se mu dostalo, že se otočí a podívá se, jestli je Gustav taky vzhůru, ale po včerejší zkušenosti to radši z mysli vypustil. Opatrně, tak, aby nevzbudil Gustava a ostatní, položil nohu na první schodek. S čím však nepočítal bylo, že onen schodek tam bude chybět, takže se svalil na zem, což udělalo velké "BUM" a ono bum překvapivě nevzbudilo nikoho.
Georg se zvedl a potichu nadával. S tím se odebral do kuchyně udělat si čaj.

Pomalu zavřel dveře a přešel ke kuchyňské lince. Nalil vodu do konvice a dal ji na stojánek. Konvici zapnul, ale jaksi mu to nešlo. No, když budete pořád dokola lupat s tim spínačem, tak se nejspíš nic nezmění.
Georg se poškrábal na hlavě a podíval se, jestli je to vůbec zapnutý.
Zamračil se, když zjistil, že ona bílá věc, která má být zastrčená v elektrice, je jaksi nezastrčená v elekrice. Okamžitě to napravil a lupnul se spínačem a konvice se tentokrát rozsvítila. Opřel se zády o linku a podíval se na dveře od koupelny. A v tom dostal nápad. Sjede si to odznovu.

Ráno Gustavovi ucpal záchod a dělal, že je na velké. No, pak vylezl a viděl, že jsou tam dvojčata. Pak byl chvíli v ložnici, kde přišel na svůj plán. Ten plán si pamatuje i uskutečňování toho plánu. Tak přeskočí na další etapu.
Seděli s Tomem u něj na posteli a Tom zrovna telefonoval s Billem...on...telefonoval...no jo vlastně! Vždyť Tom Billovi málem přivedl orgasmus a...jejda. Moment! A pak se to jaksi zvrtlo. Vzpomíná si, že Tom ho slyšel a tak šli k jeho pokoji a Tom rozrazil dveře a pak viděl, jak Bill leží na posteli přesně tak, jak chtěl, aby to dopadlo. Rudej až za ušima. Ale pak Tom udělal, co rozhodně nečekal.
Jo! Už si vzpomíná! Vesele si zavískl a poskočil si. Zatleskal a začal skákat kolem. Pak se ale zarazil. Vždyť on se už chová jako Bill!!! Pane bože! Mají v kapele nakaženého člověka!

Georg se opřel zpět o linku a promnul si rukama obličej. Tohle je utrpení! Pořád mu vrtala hlavou ta poslední scéna.
Tom šel za Billem a když zavíral dveře, na tváři měl takovej divnej výraz. Vypadalo to, jakoby říkal: "Tak, a teď si s ním užiju." Georg rychle zatřepal hlavou a otočil se na konvici. Uchopil ji za ucho a až teď zjistil, že si nepřichystal žádnej hrneček ani pytlík s čajem. Plesknul se do čela a rychle vydělal hrneček a do něj dal čaj. Zalil si to horkou vodou, vzal do rukou a šel si sednout za stůl. Tohle bude muset ještě zjistit.

**
Tourbus. Zase. Tentokrát je večer a v busu nikdo není. Teda, nikdo. Někdo ano. Ten někdo se ovšem cítí jako nikdo. Nikdo, když nemá toho, kdo z něj dělá někoho. A ten nikdo, teda jenom podle něj, je Tom. Sedí na Billově posteli a v ruce drží kytaru.
Přemýšlivě si ji prohlíží a sem tam přejede bříšky prstů po strunách. Usmál se nad tím jemným tónem a začal hrát další. Z toho se utvořila nádherná, leč smutná hudba.

Tom odložil kytaru a vstal. Přešel do přední části busu, aby se ujistil, že tu nikdo není. Když si byl jistý, odebral se zpět ke své kytaře a znovu, opatrně a se vší jemností se dotýkal strun, které se pod těmito doteky chvěly a vydávaly tak nepatrně hlasitou hudbu.
Tom se pro sebe ušklíbl. Nikdo nevěděl, že umí zpívat tak, jako Bill. Nikdo. A jemu se to líbilo. Mohl si zpívat ve chvílích, kdy mu bylo úzko, nebo byl smutný. Jiní lidé se kvůli smutku řežou a nikomu to neříkají, protože pak by se ostatní starali. A to Tom nechce. Je to jeho malé tajemství.



Noc černá
Hvězdami prostřená
Srdce divoké
Mysl zmatená

Oči se klíží
Sny se zas blíží
Noční vánek
Rozkázal ti spánek

Tvůj líbezný smích
Je jak prvotní sníh
Korálkové oči
Z nichž svět se mi točí

Ty ukázals mi
Co znamená milovat
Říkal jsem, že nedokážu
Teď nedokážu vzdorovat

Ranní vánek
Mizí spánek
Kradmo a potají
Vločky padají

Z okna se dívají
Jemně se líbají
Vůni svou dýchají
Oba se milují

Brejle růžové
Peří bílé
Barvy lásky
Miluju tě, Bille.

Tom dohrával poslední tóny písničky a po tvářích mu kanuly slzy. Poslední tón kytary odezněl do ticha prázdého busu a Tom se nevědomky, uslzeným pohledem, podíval přímo do kamery na Georgově posteli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama